Výstup na Zugspitze

   Za krásného letního počasí v příjemném chládku vyrážíme v 7.10 hod. z kempu z nadmořské výšky 1 040 m. Hned za kempem je směrovka turistické trasy 801 s údajem 5,5 hodiny na vrcholek. Po průchodu klečí přecházíme přes suťové pole a míjíme odbočku k dolní stanici lanovky. pamětní cedule - Georg Jäger-Steig Strmé stoupání končí na travnatém hřebenu pod lanovkou Zde začíná nejzajímavější část výstupu ferrata. Zpočátku se postupuje skalní úžlabinou, prolézá se malou jeskyňkou se setkáváme s trasou mířící od Knorrhütte. Zahýbáme vlevo a po značně frekventovaném chodníku stoupáme na vlastní vrcholek. Tři kabinové lanovky chrlí na obrovskou betonovou plošinu stovky turistů. Ostatní využívají služeb kabinové lanovky Tirol Zugspitzbahn Po sestupu k horské chatě neodoláme a kupujeme si každý jedno pivo a jednu minerálku...
(Zobrazena je pouze nesouvislá citace z odkazované stránky)

   Nejvyšší vrchol Německa Zugspitze (2962m) jsme se chystali pokořit už delší dobu. Ve třech z Prahy směr Garmisch-Partenkirchen v Německu. Po lehké snídani jsme vyrazili lesem stále podél řeky. Cesta údolím rychle ubíhala, řeka se chvílemi ztrácela pod zemí a pak už jsme se dostali k chatě Reintalanger Hütte (1366m). Obcházeli jsme skalní blok a dostali se tak do na hranu, ze které bylo vidět chatu v údolí i stoupání do sedla. Další záchytný bod chatu Knorhutte (2055m). A když člověk zpozoroval šňůru turistů kteří se jako mravenci šplhali nahoru ostrým svahem suťoviska, už bylo vymalováno. Pozastavili jsme se těsně pod ním a pořádně utáhli boty. Cesta nahoru nebyla žádný med. Suť se sypala pod každým krokem dolů a tak každé dva kroky byly jako jeden. Ve dvou místech jsme i došli k pasáži, kde se kus skály utrhl a tak se vší opatrností jsme se snažili přes tyto obtížné úseky dostat. Lehce jsem záviděla turistům, kteří o pár výškových metrů nad námi v klidu procházeli po červené. Úsek mezi chatami Reintalanger Hütte a Bockhutte se zdál téměř nekonečný a už jsme si říkali, že to za každou zatáčkou být a stále nic...
(Zobrazena je pouze nesouvislá citace z odkazované stránky)

   Přibližně 15 minut za chatou Höllentalangerhütte (1387m), kterou jsme minuly téměř bez zastavení už začínají zajištěné cesty. Z těch exponovanějších částí stojí za zmínku tzv. žebřík ('Leiter' - 20m vysoká stěna s kramlema) a pak tzv. prkno ('Brett' - 40m dlouhý traverz po ocelových kolících). Dříve než jsme se dostali do předposlední fáze výstupu na ledovec Hölletalferner bylo potřeba přejít krátkou, ale o to nudnější část po suťovisku. Přímé nezastíněné slunce nám nebylo v této fázi zrovna dobrým pomocníkem. Za šest hodin z parkoviště se nám podařilo nastoupat slušných 2200 výškových metrů. To co se děje na vrcholu je doslova otřené! Celý vrchol je zastavěný několika prosklenými budovami. Jsou zde stanice obřích lanovek jak z německé, tak i z rakouské strany. Kousek pod vrcholem je i konečná stanice zubačky. Horská chata Münchener Haus (2964m) nabízí celkem slušný výběr jídla, pivko a pro ty co mají štěstí i ubytování, které je přednostní pro členy AV. Po cestě bylo i několik vysloveně nebezpečných úseků, které by nám z pohledu zdola přišly úplně v pohodě, ale při sestupu po mokré skále, přerušované pruhy sněhu, nám do smíchu věru nebylo. V první třetině sestupové trasy ke zmiňované chatě nám začalo přerušovaně poprchávat. Posledních asi 150 - 200 výškových metrů k chatě bylo po nádherném suťovisku...
(Zobrazena je pouze nesouvislá citace z odkazované stránky)

   Ferráta pro případ velmi špatného počasí nenabízí žádnou únikovou cestu a je tedy nutno pokračovat dále k vrcholu a nebo zpět do údolí. I přes hodnocení ferráty jako středně těžká až těžká (dle některých průvodců) potkáváme dva české turisty bez jakéhokoli vybavení Před vrcholem dosahuje teplota jen čtyř stupňů a v některých místech kudy ferráta prochází je cesta pokrytá ledem. Na vrchol Zugspitze (2 962 m.n.m) docházíme po 8mi a půl hodinách chůze v příšerném dešti totálně promočení, a proto volíme místo pěšího sestupu cestu lanovkou a zubačkou zpět až do Hammersbach. Cena této cesty je 26 EUR a poslední lanovka z vrcholu v tomto směru odjíždí 16.15. Vetšina cesty zubačkou vede tunelem, a proto není možno se kochat okolím...
(Zobrazena je pouze nesouvislá citace z odkazované stránky)

   Po nočním přejezdu z Prahy do Hammersbachu snídáme a připravujeme na parkovišti věci nutné k výstupu. Pěšina z Hammersbachu (753 m) vede zatím příjemně se zvedající lesní cestou podél potoka až k soutěsce Hollentalklamm.Průrva končí nedaleko chaty Hollentalanger Hutte (1379 m), kde je možno se občerstvit. Atrakcí je půlhodinu trvající přechod ledovce Hollentalferner, plného menších ale hlubokých trhlin. Máme štěstí, ještě nenasněžilo a tak jsou trhliny v ledovci dobře patrné. Mačky dodávají pocit jistoty, cepín jsme nepoužili. Po přechodu ledovce jsme na začátku dalšího zajištěného úseku, který v podstatě trvá až na vrchol, dle individuálních schopností se dá zvládnout za 2-3 hodiny. Začátek je poměrně náročný, několik metrů obtížnějšího lezení, dále již zajištěná cesta stoupá v serpentinách až na vrchol. Krátce po 16:30 jsme na vrcholu Zugpitze 2962 m, který tvoří skalnatý výběžek se zlatým křížem...
(Zobrazena je pouze nesouvislá citace z odkazované stránky)

   Snídani jsme si ráno připravili na terase před chatou (Knorrhütte), kde jsme strávili noc. Na výstup na Zugspitze jsme si nechali většinu věcí na Knorrhütte a batohy nesli ve dvojicích. Výstup posledních 400 výąkových metrů od Sonnalpin byl poměrně strmý. Navíc jsme moc dobře netrefili správnou výstupovou cestu, čímž jsme si výstup ještě zkomplikovali. Chyba v tak strmém svahu na zledovatělém sněhu by se nevyplatila a situace vyžadovala lezení po čtyřech. Skončil sněhový traverz, čekala nás jištěná cesta kolem skal. Lano však bylo někde zapadané sněhem a tudíž jsme museli trochu improvizovat. Pro cestu zpět jsme se už v rámci bezpečnosti rozhodli tuto cestu neabsolvovat a raději jsme využili služeb lanovky, která nás svezla o 400 metrů níž k Sonnalpin...
(Zobrazena je pouze nesouvislá citace z odkazované stránky)

   Vzhledem k tomu, že vzdálenost k nástupnímu bodu celé túry (k chatě Reintalangerhutte na konci údolí Reintal) činila cca 22 km, stalo se moje horské kolo vítaným přibližovadlem. Trasa odtud vede sevřeným údolím, nejdřív cca 2 kilometry podél břehu horské ledovcové říčky Partnach. Ke Knorhutte přicházím za 1.40 hod. po startu od Reintalangerhutte. Je krásně a tak terasa u chaty praská ve švech, horští turisté mohutně obědvají. Je ze všech stran obklopena ostrými štíty vápencových alp masivu Wettersteingebirge. V dálce vidím mohutné stožáry lanové dráhy, která vede až na vrchol Zugspitze. Cesta je velmi frekventovaná (Nordalpenweg, která je součástí mezinárodní turistické trasy E4) a tak se neustále zdravím s protijdoucími sestupujícími turisty. Vrcholová pyramida Zugspitze se znatelně přibližuje. Po půlhodině tohoto stoupání končí suťovisko a já stojím na začátku samotné skalní pyramidy vrcholu Zugspitze, jejíž zdolání mi trvá dalších bezmála 45 min. Prakticky po celé délce výstupu je nataženo fixní lano, kterého však využívám pouze sporadicky v některých vzdušnějších a krkolomnějších pasážích...
(Zobrazena je pouze nesouvislá citace z odkazované stránky)