Výstup na Grossglockner hřebenem Stüdlgrat

Jan Virt

    Nikdy nekončící klasika. Když už se stanoví termín vyhovující všem účastníkům zájezdu, tak se do posledního dne čeká, jestli vyjde počasí. Odjíždělo se v pátek k večeru a světe div se, finální rozhodnutí padlo "už" ve čtvrtek, kdy se na webu s počasím postupně z mega mraku udělalo sluníčko s velkym mrakem a pak sluníčko s malym mrakem. Nakonec jsme měli téměř plech.

Pohled na Glockner z přístupové cesty ke Stüdlhütte.
foto by © Jan Virt

    Na Stüdlhütte se dá dostat dvěma cestama, z nichž má každá nástup jinde. Kratší varianta začíná na parkovišti u Lucknerhaus, kam se dá dostat po placené silnici z Kals am Glockner. Odtud je to už pouhých 2,5h na Stüdlhütte. Druhá varianta je po cestě č. 712, kterou jsme zvolili hlavně z důvodu přebytku času. Tato snadná cesta vede z parkoviště necelé 2 km severně od Kalsu a začíná v nadmořské výšce cca 1.610m. Vede nejprve po široké zásobovací cestě zhruba severovýchodním směrem lesem serpentinami vzhůru až nad hranici lesa. Prochází přes Mauriger Trog a dále už jen jako pěšina stoupá po ubočí Freiwandspitz a velkým obloukem se stáčí skoro k severu až k chatě Stüdlhütte do nadmořské výšky 2.801m. Jedná se o hezkou cestu, která je trochu opomíjená oproti výše zmíněné a velmi frekventované cestě číslo 702B. Zde popisovaná cesta 712 má oproti klasické trase Lucknerhaus - Lucknerhütte - Stüdlhütte ještě jednu velkou výhodu. Nemusíte platit za průjezd po placené silnici Kalser Glocknerstrasse. Přes Rozvadov se sem dá dostat ideálně bez zácp u Mnichova za šest hodin a kolem jedné ráno se bez zbytečného stresu z ranního vstávání zalehlo.

Stüdlgrad z ledovce Tieschnitztal.
foto by © Jan Virt

    Jak už bylo zmíněno, na chatu vede zpočátku široká cesta končící v sedle na farmě. Zhruba po hodince a půl se dojde na malé rozcestí s lavičkou, kde se z "dálnice" sejde na malou pěšinku, která pomalu nastoupá do traversu. Celou dobu je značená červeno bílým pruhem (nebo kruhem). Byl parný den a potoky s osvěžující vodou přišly vhod. Dál už se jen traverzuje s krásným výhledem na jižní stranu Glockneru až k chatě Stüdlhütte.

Ranní mráčky nad Teufelshorn (3.680m).
foto by © Jan Virt

    Zkusili jsme tam ubytko a hle, na chodbě na nás čekaly čtyři pekný matrace s dekama za 4 EUR/noc (Alpenverein). Bylo stále dost času a proto vyrážíme směr nástup na Stüdlgrat, resp. začátek ledovce Tieschnitztal, což nám pomohlo i k aklimatizaci.

První úsek na Stüdlgratu.
foto by © Jan Virt

    Ráno jsme vstávání nijak nehrotili, půl pátá to jistila. Dobrej tah byl, si zabalit vercajk už předchozí večer. Plni odhodlání vyrážíme kolem šesté po již známé přístupové trase až k nástupu na hřeben, kam se dostáváme asi za 1h 30min. Před námi už bylo několik dalších nadšenců, kteří se předbíhali v první délce po nástupu. To by bylo něco pro Schuberta. Radši jsme vyčkali a po chvíli tam naklusali taky. V prvním lezeckym úseku jsme si hráli na friendy a štand, ale po chvíli jsme to šli na průběžný jištění. Stačilo nám k tomu pár smyc, čtyři karabiny a tři presa.

Zpětný pohled na Stüdlgrat - první třetina výstupu.
foto by © Jan Virt

    Lezlo se pěkně, místy firn nebo mokrá skála, ale žadné drama. K Frühstücksplatz jsme dolezli v klidu do tří hodin od chaty a pokračujeme dál. Hned za Frühstücksplatz se nachází pěkné trojkové místo a když vynecháte kramle, je to zábava. Další klíčové místo je kousek pod vrcholem značené jako 3+, ale osobně si myslim, že to je víc a na kramli jsem si šáhnul docela rád, halvně když mi nějakej sólista dejchal na hřbet.

Trojkový úsek hned nad Frühstücksplatz.
foto by © Jan Virt

Půlka za námi, další před námi.
foto by © Jan Virt

    Jedná se o velice pěkný výstup s občas vzdušnými místy a pokud vyjde počasí jako nám, je to lahoda. Celkové převýšení od nástupu je 500m a nechá se to jít dle průvodce za 4,5h. V 11:50 stojíme u vrcholového kříže. Celý výstup nemá cenu podrobně popisovat, na netu se dá info najít a topo, např. u Azbesta na www.climber.cz nebo na na www.bergsteigen.at.

Výhledy při výstupu.
foto by © Jan Virt

    Na vrcholu jsme ale ještě netušili, co za pěkná překvapení nás čeká při sestupu. První překvápko bylo na Pallavicciniho žlebu, kde se z zasekávají proti sobě jdoucí lidičky z normálky od Kleinglockneru a lidičky na sestupu. Jedná se většinou o VHT nelezce a proto jim značná expozice dělá větší problémy, tj. zdržení. Byl to celkem masakr, ale s trochou asertivity (samozřejmě s důrazem na bezpečnost svoji i ostatních) se to dá zvládnout. Čekat tam nemá cenu, fronta nikdy nekončí. Už sem chtěl jásat, jak to máme za sebou, když v tom po výstupu na Kleinglockner narážíme na chumel kolem jedné z mnoha jistících tyčí, který není chumlem mající nějaký problém, ale chumel čekající na někoho níže, problém mající. Bez přehánění jsme tam ztvrdli asi hodinu. Postup od tyče k tyči trval deset minut. Nakonec Toma napadla spásná myšlenka, kolem chumlu ob jednu tyč slanit, což nás vysvobodilo a udělat to dřív, ušetřilo by poctivých 50 min. Trochu jsem nerozuměl tomu, proč nebyli někteří navázaný, ale to je každýho věc. Hlavně mě dostal tejpek, kterej se tam motal na uklouzanym mokrym firnu sólo a pak jsme ho potkali na ferátě pod Erzherzog-Johann-Hütte, jak se přes set cvaká do ocelovýho lana.

Posledních 100 výškových metrů.
foto by © Jan Virt

    Od místa, kde končí tyče to už jde dál hladce. Seběhnout svah Glocknerleitl až k chatě Erzherzog-Johann-Hütte trvalo chvilku. Malý odpočinek a beželo se dál. Nejdřív po zmiňovaný ferátě, na jejímž konci jsme díky tajícímu sněhu chodili v potoku a pod vodopády a pak šupky hupky na ledovec Ködnitztal a dál do Stüdlhütte, čas 16:00. Na chatě jsme zabaili zbytky věcí a po delší pauze mažeme v devět večer zpět na parkoviště v Burgu, kam vyřízený docházíme za tmy v krásných jedenáct hodin.

Na sestupu, poslední pohled na jižní stranu.
foto by © Jan Virt